Web přesunut na adresu kotynek.cz

povídky

ostatní


Padlý hrdina

měsíc

Bloumal jen tak po městě. Chodil a přemýšlel, co bude dál. Z vysoké ho vyhodili a výpověď z koleje na sebe tím pádem nenechala dlouho čekat. Neměl kde bydlet, neměl v podstatě kam jít, s rodiči se rozešel ve zlém a bylo by hluboko pod jeho úroveň přijít teď k jejich prahu a doprošovat se odpuštění. Svých pět švestek uklidil do auta, kde měl v plánu pár nocí přespat. Nebude to sice nejpohodlnější, ale jednou, dvakrát to přežije. Doufal, že snad najde co nejdřív nějaký podnájem. Neměl ale skoro žádné peníze, potřeboval nutně nějakou práci.

Procházel se po historickém náměstí, slunce zapadalo a jarní večer ohlásil svůj příchod závanem chladného větru, který mu shazoval do tváře jeho dlouhé hnědé vlasy. Nahlížel do výloh obchodů, vždy se jen nakrátko zahleděl a poté smířeně sklopil pohled zpět k zemi. Kráčel, kam jej nohy nesly, stíny historických domů se prodlužovaly a na západě plápolaly poslední paprsky zlatavého slunce, on dál bez cíle bloudil. Jak procházel stinnými ulicemi, s rostoucím šerem ubývalo kolemjdoucích. Začaly se objevovat party mladých lidí, on je nazýval dětmi, byly to však děti nepřizpůsobivých spoluobčanů, ze kterých vyrostou zase jen další nepřizpůsobiví, z některých už dokonce vyrostli, příhodnější by pro ně bylo pojmenování „děti ulice“. Těmto mladým tlupám patří soumrak a ranná noc ve městě, teď jsou pány oni. Tito pak předčasně dospívají na špinavých ulicích chátrajících měst v pochybné charaktery, jež nazýváme spodinou společnosti.

Nohy obuté do těžkých vysokých bot jej donesly až na okraj parku. Světla ubývalo a noc s jistotou získávala nadvládu, koruny starých lip, dubů a kaštanů se ohýbaly ve větru a sem tam zašustily mladým listím. Procházel dlouhou alejí a stíny stromů se mihotaly na betonové stezce, Měsíc v úplňku se nenápadně vyhoupl nad obzor a zalíval park svou zvláštní září. Ledový vítr sílil a ohýbal větve stromů, sem tam mladíkovy přilétla pod nohy suchá větévka. Vlasy jej šlehaly přes obličej, otřásal se zimou, zapnul si proto svou koženou bundu až ke krku a na hlavu natáhl kapuci mikiny, kterou měl na sobě. Zrychlil krok, chvátal ke svému autu, už věděl, že tahle noc nebude z nejslastnějších. Rychlým krokem mířil přes park, když najednou uslyšel vyděšený výkřik a za chvíli další a možná i cosi, co mělo připomínat zadušený výkřik „pomoc“. Pak vysoký pištivý hlas umlkl.

Má se otočit? Má zjistit, co se děje? Nebo má ty výkřiky, které slyšel, ignorovat? Začal podléhat poslední z myšlenek, nakonec mu však jeho svědomí a možná i kapka zvědavosti nedali a rozběhl se směrem, odkud křik slyšel. Běžel asi kilometr, nohy jej bolely a sotva popadal dech. Zvolňoval tempo a byl pomalu rozhodnutý se otočit, když na mezi pod cestou uslyšel zakvílení a plesknutí připomínající facku následované dalším tichým skučením. Rozběhl se na kraj meze, v tu chvíli jej napadlo, že nejspíš někdo spadl dolů. Zastavil se na okraji a pohlédl dolů na Měsícem ozářenou mez. Dole ležela žena napůl svlečená a na ní se sápal snědý muž robustní postavy a neohrabaně se snažil servat z ní oblečení. Žena na mladíka pohlédla s prosebným výrazem ve tváři, z úst jí trčel látkový roubík.

„Nech toho! Nech jí být, ty prase!“ vykřikl a rozběhl se bez zaváhání dolů z meze.

Později toho velice litoval.

Muž zvedl hlavu, jednou rukou pustil ženu a sáhl do kapsy, vytáhl z ní cosi menšího, lesklého. Z ničeho nic se ozvala ohlušující rána, mladíkovi projela břichem ostrá bolest a nějaký prudký náraz jej doslova odhodil dozadu. Ležel na zemi a pravicí si tiskl břicho v oblasti jater, mezi prsty cítil něco horkého a celý pravý bok, ho nesnesitelně bolel. Ležel v šoku na zádech a rychle dýchal, spodní čelist se mu začala klepat. Uslyšel druhý výstřel a pak žuchnutí, jako když něco těžkého, měkkého, spadne z malé výšky na zem. Zvedl hlavu, viděl už jen mizící záda násilníka a asi pět metrů od sebe v tratolišti krve nehybné tělo ženy. Shlédl na své břicho a spatřil pod sebou zvětšující se červenou kaluž. Rudě zabarvené ruce tiskly ránu, ze které se řinul proud krve.

Začal panikařit, nevěděl co si počít, chtěl se zvednout a jít se podívat, co je s tou ženou, ale nemohl se pohnout. Bolest v břiše jako by ustávala, stala se nepodstatnou, stále ji však pociťoval při každém pohybu. V tu chvíli jej napadlo sáhnout do kapsy pro mobil a zavolat si záchranku. Rozklepanou rukou se nemohl trefit do kapsy těsných riflí, zbrkle se snažil zasunout prsty levačky do pravé kapsy, přičemž si pravou rukou tiskl ránu. Když ji zkusil zvednout, projela jím šílená bolest, proto se o to už podruhé nepokoušel. Zuřivě rval rozklepanou ruku do kapsy. Konečně nejistě sevřel v ruce mobil a vytahoval jej ven. Trhl zprudka rukou, aby dostal mobil ven, ten mu ale vyklouzl z krvavých prstů, kutálel se dolů z meze a zastavil se až o tělo neznámé ženy.

„Do prdele, co teď?“ zaklel třesoucím se hlasem. „To snad není možný!“

Pravicí stále tiskl ránu, převalil se na levý bok a pomalu se sunul k tělu. Z boku mu stále vytékala krev, z už poměrně velké kaluže se teď táhla čára směrem dolů z meze. Jakmile se dostal s obrovskou námahou až dolů, začal pátrat po telefonu. Nijak mu nevadilo, že leží v krvi mrtvé ženy, kterou před několika okamžiky zastřelil ten parchant, jen dál šmátral rukou v trávě.

Ztratil už opravdu hodně krve, začínal mít mžitky před očima, prsty na rukou ho zábly, nohy už skoro necítil. Konečně nahmatal v krvavé trávě svůj telefon, uchopil jej do ruky tak pevně, jak jen mohl, přitiskl ruku k hrudi, která se chvěla jeho nepravidelnými nádechy, a po chvilce jej zdvihl před svůj obličej. Stiskl tlačítko „1“, ale nic se nestalo, zkusil to znovu, ale display zůstával stále černý. Nevěděl, co se děje, jestli má vybitou baterii nebo se mobil poškodil pádem, teď začínal být opravdu zoufalý. Jakýmsi zkratem jej napadlo, že ta žena má určitě taky mobil, s trochou štěstí si jej útočník neodnesl nebo ho ta žena neztratila, když s úchylem zápasila. Začal jí prohledávat kapsy kalhot, ale našel jen papírové kapesníky, prohledával jí teda dál, nenašel však nic, z čeho by se dalo zavolat. Když ženě pootočil hlavu, začal se mu zvedat žaludek, jednak kvůli ztrátě velkého množství krve, jednak protože uviděl její prostřelenou lebku. Odvrátil se od jejího těla a najednou uviděl úplně nahoře na mezi ležet cosi, co připomínalo tašku nebo kabelku. Okamžitě se začal plazit tím směrem.

Bolest v břiše se zvětšovala s každým jeho pohybem, neměl ale na výběr, jestli chtěl přežít musel v sobě bolest potlačit. S obrovským úsilím praštil levačkou nad sebe, zapřel se a pak se přitáhl, snažil se pomoci si nohama, ty však byly ztuhlé a jakmile se jimi pokusil pohnout, projela mu bokem další ostrá bolest. Připadalo mu to nekonečné, bál se, aby dřív neomdlel, věděl, že to musí brzy přijít, cítil to. Konečně vyšplhal až nahoru, měl za sebou dobrých patnáct metrů příkrého srázu. Nestačil s dechem, začínal omdlévat, ztratil už moc krve. Praštil levačkou vedle kabelky a snažil se ji nahmatat, šátral rukou všude okolo, až konečně chytil její utržené ucho. Přitáhl si kabelku k sobě, rozepnul zip a začal se v ní přehrabovat. Byla narvaná spoustou krámů, ale nakonec našel mobil – véčko. Třesoucími prsty jej otevřel a začal mačkat čísla.

„1,5 … Kurva jak dál? 0 nebo 5? Proč jsem se ty čísla nenaučil“ bědoval v duchu.

Nakonec si vzpomněl na linku 112, tak vymačkal čísla a přiložil si telefon k uchu.

Ozvala se operátorka a on ze sebe začal soukat zprvu nesrozumitelná slova.

„Hal... Ha… lo!... Já… Post.. ehm-hrm,“ rozkašlal se, „postř… elil.. m.. mě..“

„Halo! Kde jste, jste postřelený? Kam mám poslat sanitku? Halo!“ ozývala se žena z ústředny.

„V… V par… ku. Na.. me… zi… pod… ces… tou…“ soukal s námaho ze sebe.

„V jakém parku? Halo?!“ naléhala stále operátorka.

„Za.. Za.. bra.. bran.. nou..“ vydechl z posledních sil.

„Halo! Jste tam? Halo!“ volal hlas z telefonu. On už nemohl dál mluvit, neboť padl do bezvědomí.

Po nějakém čase začal slyšet zvuky, nakonec je začal i rozeznávat, byla to siréna, přibližovala se, až zastavila kousek nad ním. Tou dobou už ale nevnímal nic, přestal cítit bolest, byl v jakési euforii podobné opojení drogami, se kterými měl nějaké zkušenosti, tohle však bylo mnohem lepší, nepoznané. Pak už nevnímal vůbec nic.

Na mezi zalité stříbrnou září Měsíce teď ležela dvě bezvládná těla, jedno patřilo nešťastné oběti, to druhé naivnímu hrdinovi, který si nedokázal vážit života. Krvavé stopy na mladé trávě psaly svědectví o jeho zoufalém posledním boji s krutým osudem.

Autor: Rocker-Tialk

Komentáře prosím pište do Kecárny, díky!