Web přesunut na adresu kotynek.cz

povídky

fantasy


Vlčí dech


Kraj halila černá noc, studený vítr hnal tmavá oblaka, jež překrývala oblohu. O to hrozivěji vypadala ostrá skaliska horských úbočí, která se tyčila z korun hustého černého lesa jako útesy v šumícím moři. K jejich vrcholkům přilétali noční ptáci s ulovenými hlodavci a zajíci, kteří nestihli utéct do svých úkrytů před nebezpečím noci. Ze slují a dutin starých stromů se na noční lov vydávali netopýři. Jak zlověstně šustili svými křídly!

Dole ve stínu mohutných korun, mezi kmeny staletých stromů a divokými hustými keři stopoval svalnatý ramenatý muž menší postavy svou životní kořist. V pravici třímal dlouhý ostrý oštěp lačný po zvířecí krvi, přes ramena přehozenou vlčí kůži, tlamu měl pevně nasazenou na šedivějících vlasech svázaných do culíku. Přední tlapy prazvláštního pláště si svázal na své nahé hrudi koženým páskem, na krku mu zářil náhrdelník z velkých bílých tesáků, jeho trofejí. U pasu se lovci pohupoval dlouhý nůž v tmavohnědé kožené pochvě, na pravém boku mu visela lahev na vodu a malý vak se vším, co opravdu potřeboval. Jeho zamračená kamenná tvář vyprávěla příběhy, dlouhá rozšklebená jizva se táhla od pravého ucha, přes celou tvář, až k špičatému nosu - vzpomínka na dávný souboj s doposud největším čtvernohým soupeřem. Téhle vrásčité neoholené tváři vévodily hluboko zapadlé šedé oči s hustým jizvami přerušovaným obočím a úzké křečovitě semknuté rty. Krátké, ale rychlé nohy pokládal nehlučně na zrádné kořeny okolních stromů. Kráčel svižně a sebejistě, bos, to aby jej nebylo slyšet.

On nelovil kdejaké zvíře, vybíral si jen ty nejsilnější jedince vždy stejného rodu. Lidé jej pokřtili jménem Vlkobijec, lovec tvorů s dlouhými tesáky a šedými hřbety, jménem všeříkajícím. V těchto temných letech se obyvatelé světa nebezpečných predátorů obávali, platili obrovské jmění každému, kdo je zabil. Vlkobijec však na odměnu nedbal, vybíral si vždy jen největší a nejobávanější šelmy, celé dny, častokráte i týdny vlky stopoval v srdci jejich vlastního území a když si byl vším jistý, vyzval je k souboji. Pokaždé jeho oštěp zasáhl cíl s nadpozemskou přesností a srazil predátora k zemi. Nikdy ještě Vlkobijec neselhal, nikdy neminul cíl, nasbíral za svůj život už mnoho skvělých trofejí. I mnoho šrámů, nejen těch viditelných.

Během posledních dnů sledoval zatím největší a nejzlověstnější stopu jakou kdy viděl. Vlk, jenž zanechal tyto otisky v černé zemi, musel být tím velkým pánem krvelačných bestií, o kterém kolují po celé zemi pověsti už desítky let. Musel to být on, Vlkobijec s byl tentokrát stoprocentně jist. Nejvěhlasnější, nejkrutější, největší a nejsilnější ze všech, o kterých se kdy vyprávělo. Ještě jej nezahlédl, ale znal už díky týdnům stopování jeho rajon dokonale. Jak správně odhadl a jak mu potvrdila stopa, dnešní noc vyrazil vlk lovit na okraj lesa, kam se chodí pást jeleni a laně s malými kolouchy.

Vlčí stopu četl zkušeně a neudělal jedinou chybu, neztratil ji, přivedla jej na okraj malé mítinky, kde se lovci naskytla dech beroucí scenérie: Na opačné straně paloučku rvala ze zardoušeného dvanácteráka vnitřnosti démonická obluda, dvakrát větší než ten největší vlk, který kdy byl spatřen. Lovec zůstal stát ukrytý za houštím, pozoroval hodující bestii a připravoval se k rychlému smrtícímu výpadu. Krutovládce zdejšího kraje měl však příliš dobrý čich. Přestal trhat jelena, zvedl hlavu, hlasitě zavyl, až šel mráz po zádech, nad les se zvedla vyplašená hejna ptáků, vrčící dravec se otočil směrem ke schovanému lovci. Vlkobijec už víc neváhal, vyskočil zpoza houští a mrštil po rozbíhajícím se zvířeti oštěp. Bestie však v posledním okamžiku zpomalila, jakoby zákeřný manévr očekávala, a zbraň se zabodla do země těsně před jejím čenichem. Vlk zavrčel, obešel oštěp a s rozvážností, cenící své ostré zuby, směřoval k místu, kde stál lovec zkoprněný svým prvním selháním. Naštěstí se v mžiku probral, a protože utíkat by stejně nemělo smysl, hbitě skočil k nejbližšímu stromu a začal šplhat po jeho větvích.

Jakmile vlčí bestie spatřila, že se opovážlivec, který ji vyzval, snaží zmizet, mohutným skokem přemístila své obrovité tělo ke křivému stromu na kraji paseky. Lovec seděl na spodních větvích a shlížel dolů na vrčícího predátora, který pochodoval pod ním a ani na okamžik z muže nespustil své krvelačné oči. Vlkobijci se v hlavě honila jediná otázka: Co teď? Dolů nemohl, vlk by jej roztrhal na kusy dřív, než by se jeho nohy stihly dotknout lesní půdy. Nahoře nemohl zůstat věčně, vody neměl nazbyt, bez jídla sice dokázal přežít dlouho, nesměl však usnout, neboť potřeboval znát každý vlkův pohyb, aby jej obelstil. V tomto ohledu, stejně jako i ve všech ostatních, měla šelma navrch, muž neměl nejmenší šanci vytrvat ve stavu bdělém déle, než vlk.

Právě proto začal Vlkobijec zvažovat další možnosti, mezi nimi nejčastěji myslel na rychlý útok proti bestii, neboť mu stále ještě zbýval dlouhý nůž, kterým mohl vlka rozpárat nebo alespoň zaměstnat do doby, než se opět zmocní svého oštěpu. Rozhodování mu ulehčil sám zamýšlený cíl, když se postavil na zadní, předními tlapami se opřel o kmen nízkého stromu, kde seděl Vlkobijec, a štěkavě zavil. Lovec správně pochopil toto gesto jako výhrůžné poslední varování a tasil v rychlosti svůj nůž. Stále ještě vrčící vlk se svezl po kmeni dolů a lehce couvl, při tom nepřetržitě sledoval svůj cíl. Lovec třímal v ruce jílec a lehce se rozpřáhl, nespouštěl z vlka oči. Bestie prudce vyrazila dopředu, skočila po lovci a její čelisti se s hlasitým klapnutím sevřely těsně pod větví. Vlkobijec protentokrát zaváhal, absolutně soustředěn na každý vlkův pohyb se dál připravoval udeřit, jakmile nastane správná příležitost.

Vlk opět trochu couvl a chystal se ke skoku. Nyní pohlédl lovec šelmě do očí. Jeden hrozil druhému, ale člověk měl navrch. Alespoň na moment. Zatímco vlk rozzuřeně běsnil, lovec hleděl šelmě do očí a s ledovým klidem ji pohledem burcoval pro další boj. Dravec posbíral všechny své síly a s krátkým rozběhem vyskočil do výšky, aby chytil drzého opovážlivce a vyrval jej z bezpečí úkrytu. Přesně tohle Vlkobijec potřeboval. Rozmáchl se ještě víc, vyčkal vhodného okamžiku a ve chvíli, kdy se vlčí tlama blížila k jeho kotníkům, ťal nožem přes útočníkův čenich.

Bolestné vití se linulo po vrcholcích kopců a na černý les začala padat mlha. Vyděšení ptáci létali nad korunami stromů sem a tam, kdo neuměl létat, hledal aspoň nějaký úkryt na zemi. V hloubi lesa na kraji malého palouku seděl pod stromem obrovský vlk se zkrvaveným rozťatým čumákem a zuřivě vil a vrčel na chladnokrevného lovce, klidně sedícího ve spodních větvích koruny toho stromu. Vlk opět couvl, ještě naposledy zavrčel a znovu, s ještě větší energií skočil proti lovci, ten se rozmáchl a připravoval se zasadit vlkovi další bolestivou ránu, tentokrát přímo do tlamy. Vlčí tesáky letěly vzduchem a ostří nože se řítilo neúprosně proti nim. Naneštěstí byl Vlkobijec příliš zbrklý a spustil ruku o zlomek vteřiny dříve, než měl. Rázem se dlouhé vlčí tesáky zaryly do lovcova zápěstí a ten upustil svou poslední zbraň. Jak bestie padala k zemi, stáhla sebou dolů z větve i statečného bijce. Zuby se vrývaly lovci do ruky čím dál hlouběji, to vlk stupňoval sílu stisku, věděl už, že má skoro vyhráno. Triumfálně se rozběhl a vláčel bolestí ječícího Vlkobijce skoro přes půl paseky. Muž cítil, jak mu vlčí zuby přetínají šlachy a svaly v zápěstí, ruku s předloktím mu spojoval už jen chatrný kloub, jímž pomalu projížděly naskrz vlčí tesáky. Z vlčí tlamy se ozývalo praskání, jako když se lámou tvrdé větve, až nakonec zápěstí povolilo a tělo lovce se po pár kotrmelcích zastavilo, zatímco jeho ruka zůstala v tlamě krutého zvířete.

Vlk se usadil na konci paseky a vychutnával si svou milovanou chuť lidského masa a krve, kterou mu ztrpčoval pouze rudý potok valící se mu do huby z rány na čumáku, zatímco Vlkobijec nedaleko od něj tiskl zdravou rukou krvácející tepny na pahýlu, jenž zbyl z pravé paže. Zlostně se podíval na zvíře, které právě polklo rozžvýkanou ruku a poté shlédl na zmrzačenou končetinu, ještě jednou a ještě rozčíleněji pohlédl a zvíře, které vítězoslavně sedělo a kochalo se pohledem na bezmocného trpícího soka, a začal se prudce, až téměř zoufale, rozhlížet kolem sebe. Sotva pár kroků od něj se tyčil do země zabodnutý oštěp, Vlkobijec na něj pohlédl a pak se vrátil zrakem zpět na šedohřbeté monstrum, na jeho zjizvené tváři se objevil šílený úsměv adresovaný soupeři. Posbíral síly a zvedl se na nohy, klopýtavým během se vydal ke své milované zbrani. Vlk otráven lovcovou vytrvalostí se rozběhl za ním s úmyslem zasadit mu poslední ránu. Vlkobijec padl k oštěpu, zdravou rukou jej vytáhl ze země, s krvácejícím pahýlem se už neobtěžoval, sotva se stihl otočit, vlk ho povalil na záda a jeho tlama stiskla Vlkobijci krk. Jak se lovci zabodávaly do krku vlčí tesáky, vyrazil proti šelmě hrotem oštěpu a zaryl mu jej tak hluboko do hrudi, jak jen mohl.

Vše se odehrálo v jednom krátkém okamžiku, sotva chladný ocelový hrot probodl zvířeti kůži a mířil mezi žebry hlouběji k rychle pulsujícímu srdci, obluda prokousla Vlkobijci hrdlo a ten konečně přestal dýchat. Vlk ani Vlkobijec nikdy nepoznali tak silné a vytrvalé soky, jakými si byli navzájem. Krvácející šelma ležela nehybně na mrtvole muže, jen vítězně tiskla v tlamě krk chrabrého nepřítele a spokojeně vrčela snažíc se potlačit bolestné skučení. Každičký pohyb, každičké stažení svalů zasouvalo ostrou špičku oštěpu blíž a blíž k zběsilému srdci. Nejmocnější z vlků tam klidně a odevzdaně čekal na smrt uprostřed malého paloučku pokrytého čerstvou rosou a stále ještě horkou krví, pomalu mizejícího v husté mlze. Jakmile Šedohřbetý vycítil, že je konec už opravdu blízko, naposledy se vzepjal a hlasitě zavil tak hlasitě a mocně, že se jeho hlas linul daleko po úpatí hor a probudil ze spánku snad všechny, kdo tu žili.

Bezvládné tělo obrovitého starého vlka se skácelo vedle Vlkobijcovy mrtvoly. Žádné z lesních zvířat se neodvážilo třeba jen přiblížit k tělům těch dvou ani k zabitému jelenovi na kraji paseky. Dny, týdny, měsíce tam mršiny hnily, dokud…


„Germire! Tady na pasece! Něco jsem tu našel!“ zařval horal v zelenohnědých šatech na svého bratra.

„Co tam máš?“ odpověděl druhý chlap v kápi a rozběhl se za bratrem na palouk.


...

Autor: Rocker-Tialk

Komentáře prosím pište do Kecárny, díky!